Děkuji, že jsem se dožil svobody! Je to nejhezčí úsek mého života, říká syn esesmana, skaut pronásledovaný StB Pfeiffer

V roce 1952 se v Dobrušce na internátě odehrál až neuvěřitelný případ. Zámečnickému učni Karlu Pfeifferovi bylo patnáct let, když ho tu zatkla Státní bezpečnost. Vyslýchali ho čtyři policisté. Křičeli, ponižovali, nutili ho, aby přiznal, že s vychovatelem Karlem Wurmem punktovali státní převrat. Vzrůstem malého chlapce sprostě uráželi, nadávali mu do esesáckého spratka.

Estébáky k absurdnímu obvinění přivedl Karlův skautský deník, ve kterém nadával na komunistický režim, a dopis, co mu přišel na internát od jeho oblíbeného učitele Wurma.

Vápenka, kde se Karel Pfeiffer narodil

Stálo v něm, aby se jako správný junák držel svých zásad a dával si pozor. To stačilo, aby chlapce a učitele lidový soud poslal na měsíce do vězení za trestný čin nepřátelského jednání proti republice. Smutnou pikantérií případu je fakt, že ve stejné době nastupuje do služeb StB Karlův bývalý skautský vedoucí, který místní junáky vychovával k čestnosti a vlastenectví.

Staří lidé potřebují pomoc. S nákupy, léky, registrací k očkování, blízký kontakt. O válečné veterány, někdejší politické vězně, přeživší holokaustu a mnoho dalších se starají lidé z Centra pomoci Paměti národa. Přispěte na tuto jejich práci zde.

Karel Pfeiffer se narodil v roce 1936 na Slovensku, v Margecanech, kde rodina žila v úředním bytě ve vápence. Německý otec Karl tam pracoval jako účetní. Maminka Františka se narodila v Čechách v Polici nad Metují a s Karlem se seznámila při studiích v Banské Bystrici. Slovensko se na začátku 2. světové války od ČSR odtrhlo a jako samostatný stát se stalo spojencem nacistického Německa.  

Jeho tatínek sloužil u SS jako účetní

V roce 1943 obdržel jeho německý tatínek povolávací rozkaz a narukoval do německé armády. Sloužil u jednotek SS v protektorátu u Jablonce nad Nisou jako účetní v tajné továrně Getewent.

Karel Pfeiffer v roce 1938

Nebyla to obyčejná fabrika na zbraně, ale prováděl se tu výzkum a vývoj specializovaných komponent, např. ponorkové radary, radiopřijímače, kalibrátory na velké radary, elektrotechnické díly do ponorek, ale také velmi nebezpečné zařízení. To mělo krycí jméno Nordpol, jednalo se o dálkové navádění balistických raket V2. Později se svému synovi Karl Pfeiffer dušoval, že se žádných válečných zločinů nedopustil: „To mi vyprávěl později. Víme, čeho se esesáci dopouštěli například vypálením Lidic. Samozřejmě, že jsem se zajímal, co dělal můj tatínek. Říkal, že v továrně pracovaly ruské zajatkyně, jeho jednotka je hlídala, ale on ne. Jeho starostí bylo účetnictví,“ vysvětluje Karel Pfeiffer.

„Ruku líbám,“ řekl vyděšený chlapec babičce

V srpnu 1944 na Slovensku vypuklo povstání. Maminka se vylekala, co teď bude s Němci. Před násilím utíkala se dvěma syny na západ, chtěla za svojí maminkou do Protektorátu. Jejich cesta trvala několik dní.

Karel Pfeiffer v roce 1938

Tenkrát osmiletý Karel si dodnes vybavuje hrůzu, kterou zažil při bombardování, německé kontroly, pamatuje si vyděšené lidi v ošuntělých oblečeních mačkající se ve vlacích, strašný hlad a žízeň. Utrpení, strach, nejistota skončila, když jim v Novém městě nad Metují u bytu otevřela jejich babička, a on jí uctivě pozdravil dlouho připravovanou větou: „Ruku líbám.“

Po válce se vypravil na Slovensko do Margecan, kde do osmi let prožíval nejšťastnější chvíle svého dětství. Našel tam svojí tetu, která mu vyprávěla, jakou hrůzu místní zažili: „Byl jsem kluk, je to dávno, už si to moc nepamatuji. Ale jedno jsem si zapamatoval, jak říkala, že tu házeli živé lidi do důlních jam,“ vzpomíná Karel Pfeiffer.

Chtěl mluvit na tátu německy, ostatní ho okřikli

Na konci války dostal jeho otec povel od velitele, aby se převlékl z esesácké uniformy a pokusil se dostat na západ co nejdál od východní fronty. Účetní Karl Pfeiffer se převlékl, ale prohlásil, že půjde na východ za svou rodinou. Velitel jen mávl rukou, že to je jeho jistá smrt.

Karel Pfeiffer s bratrem Ottou

Daleko se účetní Pfeiffer nedostal, ještě ve městě ho zatkli mladí revolucionáři a odvlekli do školy, kde ho vyslýchal český důstojník. Ten ho pak propustil po tom, co si ověřil jeho výpověď, neshledal, že by se dopustil válečných zločinů: „Bylo asi 12. května 1945, když se najednou na zahradě objevil tatínek. Byla to velká radost. Chtěl jsem německy tatínkovi říct, že ten den přistálo kousek od nás dvoumotorové letadlo. Ale najednou všichni vylítli: ‚Nesmíš mluvit německy! Vůbec nemluv německy!‘ Všechno německé vzbuzovalo tak obrovskou nenávist,“ vypráví Karel Pfeiffer.

Jeho otce pak znovu zatkli, prošel dalšími výslechy, přežil čtyřicetikilometrový pochod německých zajatců do Klodzka, a nakonec ho podle prezidentských dekretů v roce 1946 odsunuli a žil v Hamburku. Se svojí ženou Františkou se rozvedl. Oba si pak našli nové partnery. V roce 1964 přijel ze Západního Německa na návštěvu. Znovu se do své bývalé manželky zamiloval. Oba se rozvedli se stávajícími partnery a obnovili manželství. Františka s ním pak odjela do Německa.

„Esesácký spratek“ objevil přátelství až ve skautu

V 50. letech jeho syn Karel Pfeiffer změnil jméno podle nového nevlastního otce, přijal jméno Lepš. Prožíval těžké období. Hledal cestu ke svému novému tátovi.

Maminka Františka společně s kluky při evakuaci ze Slovenska v říjnu 1944, v Gelnici před nástupem na vojenské náklaďáky

Rodiče spolužáků dětem zakazovali kamarádit se s ním. Kde kdo mu nadával do fašistů a esesáckého spratka. Přátelství objevil až ve skautu. Nesmírně si zamiloval vedoucího místních junáků Jana Bednáře: „Nikdo mi nenadával, chovali se ke mně hezky, kluci i dospělí. Vedoucího Bednáře jsem zbožňoval, co řekl, to bylo svaté jako od maminky. Dával nám školení o lásce k vlasti, o podstatě skautingu, o čestném životě a váze mužského slova,“ popisuje Karel Pfeiffer. Později zjistil, že jeho protokoly, které s ním policie sepisovala, podepisoval jistý kapitán Bednář. Nejednalo se o shodu jmen.

Stalina překreslil na Hitlera a zakázali mu studovat

V posledním ročníku základní školy dostal Karel ve třídě na starost časopisy. V prosinci 1950 přišlo nové číslo měsíčníku „Pionýři vpřed“, na titulní straně se usmíval Josif Vissarionovič Stalin.

Teta Květa, Karel s bratrem v roce 1946

Karel Stalina překreslil na Hitlera: přimaloval knírek, přidal nápis „Mein Kampf“ a na rameno hákový kříž.  Jeden ze spolužáků Karla udal. Po prázdninách mu pak přišel dopis, že krajská školská rada rozhodla, že nebude přijat do školy druhého výběrového stupně. S gymnáziem se mohl rozloučit, i když známky i píli na to měl. Mohl si vybrat učení: zámečníka, kominíka nebo horníka. Zvolil zámečníka.

„Drž se svých zásad,“ napsal vychovatel a šel za to do vězení

Vedoucím vychovatelem na internátu v Dobrušce byl pan Wurm. Od starších kamarádů se Karel dozvěděl, že je to někdejší mistr republiky v řecko-římském zápase, válečný hrdina a skaut. Karel si ho zamiloval.

Karel Wurm byl pro Karla Pfeiffera velký vzor. Wurm byl vlastenec, mistr republiky, válečný hrdina a skaut

Je to patrné i ze zápisů v jeho skautském deníku, kam si zapisoval kromě banalit třeba kolik vyrobil ten den v dílně šroubováků, také důležité události a své naděje a sny, jak jednou komunisté skončí, jak mu chybí zakázaný Junák. Vychovatele Karla Wurma na začátku léta 1952 z internátu vyhodili. Učeň Karel Pfeiffer, tenkrát Lepš, si zjistil adresu a napsal mu dopis, jak moc mu chybí. V září 1952 na internát přišla odpověď na jeho dopis od pana Wurma. Vychovatelé podle písma na obálce poznali pisatele a dopis otevřeli. Následně Karlovi prohlédali pokoj a pod polštářem našli deník. Do něj vložili zadržený dopis a šli s tím na SNB.

Estébáci červeně podtrhali zápisky v deníku

Výslech trval dvanáct hodin a vedli ho čtyři příslušníci v uniformách. Posadili jej na židli k umyvadlu, čekal nakládačku a polévání. Bál se. Nemlátili jej. Hodiny musel jen nehybně sedět.

Karel Lepš (Pfeiffer) na učňovském středisku v dílně, školní rok 1951/1952

Opakovali otázky stále dokola. Přiznal, že psal Wurmovi. Chtěli slyšet jména, souvislosti, pohnutky. Bál se. Ukázali mu deník, v němž červeně podtrhli, co je dráždilo. Sešit byl plný červeně podtrhaných vět. Bál se. Z pokoje mu estébáci ukradli skautské kroniky, noviny, mapy... Později zažil ještě několik výslechů, ale ten první dvanáctihodinový byl prý nejhorší a nezapomenutelný.

Po měsících vyšetřování se konal lidový soud v Novém městě nad Metují. Dne 12. února 1953 odsoudil vychovatele Karla Wurma k 16 měsícům vězení, které si učitel odseděl. A do vězení na tři měsíce poslal i mladistvého patnáctiletého Karla Lepše Pfeiffera s podmíněným odkladem na dva roky.

Bratr Doktor se stal kapitánem StB

V roce 1953 nastupuje k policii podle dochovaných dokumentů z Archivu bezpečnostních složek (ABS) bývalý vedoucí místních skautů Jan Bednář alias Doktor. Narodil se v roce 1929 v Novém městě nad Metují. V dokumentech ke kolonce „původ“ je uvedeno: syn dělníka.

Jan Bednář z dokumentů ABS

Vystudoval textilní průmyslovku. Zverbován k policii byl nejspíš na vojně, hned po ní nastupuje jako velitel čety v hodnosti poručíka na učiliště v Olomouci. Od té chvíle buduje kariéru důstojníka u komunistických ozbrojených složek. V roce 1965 se stal estébáckým operativcem v Náchodě. A tady si ho všimli jeho bývalí skautíci, jak chodí v civilu s policisty do místní hospody na obědy. Bednář podle spisů dál stoupal ve funkcích a hodnostech až ho v roce 1977 jmenovali náčelníkem krajského náchodského oddělení. V roce 1986 byl – jak spis uvádí, v jeho necelých šedesáti letech ze závažného osobního důvodu uvolněn ze služby. Detaily neznáme. Byl mu přiznán nárok na starobní důchod.

Vápenka a otcovo auto během jeho návštěvy v roce 1964

Karel Pfeiffer ho jednou potkal přímo na policejní stanci, kam musel přijít vysvětlovat, že když dostal od svého tatínka z Německa darem auto značky mercedes, tak to ještě neznamená, že je špionem. Přímo tváří v tvář se potkal se svým kdysi milovaným skautským vedoucím Janem Bednářem, který je podepsaný pod jeho protokoly. „Chtěl jsem se ho zeptat. Začal jsem, ale protože jsem se bál, tak jsem vykal: ´Pane Bednáři, vždyť jste kdysi přeci!´ A vtom mě zarazil a odsekl, nechte toho, to už je dávno!,“ vypráví Karel Pfeiffer. Prý se sem tam potkali na ulici v Náchodě, ale chovali se k sobě jako cizí lidé, ani se nepozdravili. Po roce 1989 se s ním Karel chtěl z osobních důvodů potkat, ale zjistil, že už je po smrti.

Odsouzený zámečnický učeň na dlažbě

Setkání rodičů po 20 letech v roce 1964. Vzali se znovu

Po soudu Karla Lepše Pfeiffera z internátu a učení v Dobrušce na hodinu vyrazili. Dlouho si nemohl sehnat práci. Nakonec ho vzali jako uklízeče do jedné fabriky, kde se za něj přimluvil jeho nevlastní otec Lepš. Později se stal nástrojářem, večerně vystudoval stojní průmyslovku, přijal místo zásobovače v podniku Kovopol v Polici nad Metují.

Oženil se, vychoval dvě dcery, ze kterých se staly učitelky. Těší se ze čtyř vnoučat a třech pravnoučat. Po roce 1989 si založil úspěšnou zásobovací firmu pro elektrodíly. I ve svých pětaosmdesáti letech pracuje, prý se tím udržuje v pohybu: „Jsem šťastný, že jsem se dožil pádu komunismu. Cítím se svobodný! Je to nejhezčí úsek mého života,“ raduje se Karel Pfeiffer.

Karel Pfeiffer v roce 2018
autoři: Mikuláš Kroupa , Petra Verzichová
Spustit audio