Dědečka i otce věznili, na rodinu donášel přítel. „Já díky němu paradoxně studoval,“ říká literární historik Wiendl

24. únor 2021

Slovo mukl dnes používáme jako synonymum pro vězně, původně je to zkratka slovního spojení muž určený k likvidaci. „Když jsme byli loni na návštěvě v táboře L i v Ostrově, tak místní průvodce konstatoval, že otec je de facto posledním žijícím muklem, co přežil likvidační tábor L, což je dnes pro veřejnost pověstná Rudá věž smrti, kde se drtil smolinec,“ říká v pořadu Hovory literární historik Jan Wiendl.

V tomto táboře pracovali hlavně kněží anebo problémoví a nepřevychovatelní vězni. „Mezi které patřil i otec. Tam skutečně docházelo k velmi silné radiaci. Otec je tak dnes, shodou okolností, asi posledním žijícím, kdo drtil smolinec,“ vypráví Wiendl.

Čtěte také

Literární historik má ale vězněných lidí v rodině daleko víc. Dědeček byl v ruském zajetí svědkem bolševické revoluce, se svým synem za války založili odbojovou skupinu proti nacistům a v 50. letech je pak oba komunisté poslali za převaděčství lidí na Západ do nejpřísnějších lágrů.

Sám je už přes deset let ředitelem Ústavu české literatury a komparatistiky Univerzity Karlovy. Literárním příběhem je tak i osud jeho vlastní rodiny ze Šumavy.

„Zkušenost, kterou jsem získával od svých prvních let života a kterou jsem dokázal sumarizovat později, je, že nelze srovnávat hrušky s jablky. Zkušenosti děda a otce byly různé, pochopitelně procházely jejich životem, ale je velmi obtížné mezi ně položit rovnítko. Podstatné je, že nacismus byl cosi, co mělo možnost národ stmelit. Měl jednoznačného nepřítele, kdežto situace po roce 1948 byla o to tíživější, že se jednalo o domácí vazby. Češi Čechům začali činit značné problémy,“ odpovídá na otázku, jestli se dají životní příběhy předků nějak srovnat: 

„Obě zkušenosti mají společného jmenovatele. A co se u nás doma reflektovalo silně, to je snaha vymezit se vůči pokusům ničit lidskou svobodu a to, co činí člověka člověkem. Ale obě tato zla znamenala odlišné souvislosti. Těžko srovnávat.“

Čtěte také

Paradoxem doby bylo i donášení kamarádů na Státní bezpečnost. O jednom z nich se to dozvěděli až po roce 1990, kdy ho našli na seznamech spolupracovníků.

„Do té doby se s otcem stýkal bez problémů, bez jakýchkoli náznaků. Podepsal to někdy po roce 1970, a to z různých důvodů. Taky se ale paradoxně snažil otci pomáhat, přestože byl na něj nasazen,“ popisuje.

Má to i pointu. „I díky němu jsem se na samotném sklonku 80. let mohl zapsat na filozofickou fakultu. Protože jeden z posudků, které na mne byly napsány, byl z jeho pera,“ dodává literární historik Jan Wiendl.

Celý rozhovor pořadu Hovory Petra Viziny najdete v audiozáznamu.

autoři: Petr Vizina , lup
Spustit audio

Související