Daniel Kroupa: Kdo měl zakázat komunisty
Za hlavní pochybení Václava Havla označují jeho odpůrci, ale i mnozí jeho příznivci, že po sametové revoluci nezakázal komunistickou stranu.
Potíž je v tom, že neříkají, jak to měl udělat. Kdyby sametová revoluce nebyla sametová, kdyby rozhněvaný lid povstal proti režimu, vyhnal vládnoucí funkcionáře a dosadil nějak do čela státu svého vůdce, a kdyby ho vybavil diktátorskými pravomocemi, mohl by tento vůdce zakazovat politické strany.
Čtěte také
To se ale nestalo. Ještě než konflikt po 17. listopadu 1989 stačil přerůst do krvavého násilí, začala, Bohu díky, Adamcova vláda jednat s představiteli revolučního hnutí Občanského fóra a rychle ustupovat jeho požadavkům.
Na stranu Občanského fóra přecházeli i někteří komunisté, včetně místopředsedy vlády Mariána Čalfy. Vlastně bylo hlavně jeho zásluhou, že ani ne dva týdny po brutálním zásahu policie proti pokojné studentské demonstraci v Praze na Národní třídě odhlasovalo Federální shromáždění, většinově obsazené komunisty, zrušení vedoucí úlohy komunistické strany.
Pro vypuštění 4. článku Ústavy ČSSR a pasáže o vládnoucí ideologii marxismu-leninismu hlasovalo všech přítomných 309 poslanců, z nichž nikdo nebyl proti, ani se nezdržel. Pro hlasoval i Miloš Jakeš, který byl pět dní před tím nucen rezignovat na funkci generálního tajemníka KSČ. Proč? Inu, ze strachu.
Parlamentní většiny
Čtěte také
Vždyť se od maďarského povstání v roce 1956 sami strašili představou, že až u nás vypukne kontrarevoluce, budou lidé komunisty věšet na lucerny. Na lucernách viset nechtěli, a tak honem hlasovali pro to, co jim premiér Čalfa předkládal a ze stejných důvodů (pro jistotu veřejně) o měsíc později zvolili prezidentem Václava Havla.
V lednu roku 1990 se už atmosféra ve společnosti uklidnila a komunističtí poslanci se přestali bát. Prezident Havel podle platné ústavy mohl do parlamentu pouze předkládat návrhy, ale jejich schválení měli v rukou poslanci. Kterýkoli z nich mohl navrhnout zákon, který by zrušil komunistickou stranu. Žádný to neučinil.
Čtěte také
Naopak, když v lednu 1990 schválili zákon o politických stranách, v pasáži o stranách již vzniklých (paragraf 9. odst. 1), které nemusely procházet novou právní procedurou, je Komunistická strana Československa výslovně jmenována.
A zde můžeme opět říkat kdyby; protože kdyby se všechny strany musely rozpustit a ustavit znovu, aby vznikla férová soutěž; kdyby pro evidenci byla stanovena podmínka, aby stanovy odpovídaly „podstatným náležitostem demokratického právního státu“, snad by se komunistická strana raději změnila v nějakou standardní levicovou stranu, jako to udělali na Slovensku. V parlamentu stále ještě plném komunistů nebyla šance jejich stranu zrušit a jiný orgán to udělat nemohl.
Nebyl to tedy prezident Havel, kdo by se provinil tím, že komunistická strana existuje i po 30 letech, ale všechny parlamentní většiny, které se za tu dobu v našem nejvyšším zastupitelském sboru vystřídaly. A přitom, na rozdíl od té současné, ke svému vládnutí komunisty nepotřebovaly. Zůstanou tu s námi do doby, než jim jiný politický subjekt odláká jejich voliče. Nám nezbývá než doufat, že nebude horší než oni.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
