Československo mě zajímalo od dětství. Příběh Jolyona Naegeleho – 1. část
Americký novinář Jolyon Naegele vystupoval v posledních týdnech v českých masmédiích především v souvislosti s 30. výročím listopadu 1989.
Působil v té době jako zpravodaj Hlasu Ameriky (Voice of America, VOA) pro střední a východní Evropu. Jeho líčení pádu komunismu v Československu a v dalších zemích je pozoruhodné tím, že se v něm spojuje nadhled cizince ze svobodného západního světa a hluboká znalost místních poměrů.
Jolyon se o Československo zajímal od dětství, ale kde se ten zájem u rodilého Newyorčana vzal? Jak často sem jezdil? A jaké jsou jeho rodinné kořeny?
Jolyon Arthur Naegele přišel na svět v dubnu 1955. Vyrůstal v poměrně početné rodině na Manhattanu, jeho matka se narodila v Anglii, otec v Německu, ve Stuttgartu. Rodiče se celý život věnovali výtvarnému umění: „Táta přijel v roce 1938 v dětském transportu do Británie, bylo mu třináct let,“ vzpomíná Jolyon Naegele.
„Jeho matka, moje babička, byla ze židovské rodiny, děda byl evangelík. Dostat se do Spojených států pro ně znamenalo obrovské potíže. Nejdřív se babička na přelomu let 1937-1938 vypravila do New Yorku jako turistka. Navštívila bratrance, kteří tam již žili, a požádala je, aby sponzorovali přistěhování dědy, její a jejich dětí. Souhlasili, ale později byl pro prarodiče obrovský problém dostat z nacistického Německa vízum.
Čas letěl, mezitím se otec a jeho starší bratr vypravili v záchranném transportu do Anglie, kde studovali, prarodiče za nimi utekli o rok později, na poslední chvíli. V Británii museli děda a strýc do internace, protože přišli z Německa. Propustili je, když dostali víza – a ihned museli odplout do Ameriky.
Táta si tehdy řekl, že se do Evropy už nikdy nevrátí. V USA je přijali příbuzní, ale otec, to už mu bylo šestnáct, musel pracovat, než ho našel na ulici při práci nějaký školní inspektor. Konstatoval, že patří do školy – a poslal ho tam.“
Jolyonova maminka byla za války v Kanadě, kde dokončila střední školu, pak ještě chvíli studovala v USA a do Anglie se vrátila v roce 1944 – sloužila v britském královském námořnictvu. Teprve poté odešla natrvalo do Spojených států: „Mám tedy evropské kořeny, navíc prarodiče mluvili mezi sebou německy, se mnou anglicky, ale se silným německým přízvukem. Děda z otcovy strany byl známý malíř Reinhold Nägele a po válce se vrátil do Německa. Do Evropy jsem jezdil odmalička,“ říká Jolyon.
Jeho otec pracoval několik let jako výtvarník ve velké reklamní agentuře, později se stal učitelem výtvarné práce. Jolyon nejdřív vystudoval fotografii v New Yorku, rozhodl se však – k nevůli rodičů – že ho víc zajímají mezinárodní vztahy a politika: „Zajímala mě východní Evropa a Československo zvlášť. Začalo to zájmem o hudbu Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, fascinovaly mě fotografie a obrazy Prahy, později se ten zájem prohloubil v roce 1968. O Československu se tehdy referovalo v masmédiích každý den... Československo mě zajímalo i tím, že mělo před válkou demokratický systém a skrz T. G. Masaryka i silnou vazbu na USA.“
Po sovětské okupaci v srpnu 1968 sledoval Jolyon Naegele dál dění v Československu, vypracovával na to téma školní práce: „Bylo to teprve pár let po stavbě berlínské zdi. V New Yorku vývoj v Československu všechny zajímal, sledovali, jestli se nějaká země dokáže vymanit ze sovětského impéria. Když vpadly do země armády Varšavské smlouvy, bylo to otřesné a byla to reminiscence na Maďarsko roku 1956.“
Jolyon Naegele byl v Evropě několikrát jako dítě, ale v osmnácti letech, v roce 1973, se na „starý kontinent“ poprvé vypravil sám. Do okupovaného komunistického Československa přijel jako „poučený turista“: „Mohl jsem srovnávat ČSSR s tím, co jsem viděl při dřívějších návštěvách u dědečka v Německu. Tam probíhala amerikanizace života. Mizely staré čtvrti, nastal stavební rozmach, lidé kupovali auta, věnovali se spotřebě, všechno se mi tam zdálo amerikanizované, od jídla až po hudbu.
Ale když jsem přejel vlakem železnou oponu, ocitl jsem se v jiném čase. Nejdřív to bylo dost dobrodružné, pohraničníci zkontrolovali celý vlak, projeli jsme kolem strážních věží a ostnatých drátů, ale pak jsem vystoupil v Břeclavi na nádraží a ocitl jsem v jiném světě. Šel jsem do bufetu na nádraží a tam měli úžasný výběr pro mě velice levných dobrých jídel.
Při dalších cestách do pohraničí jsem pochopil, že to v pohraničí bylo v tomto ohledu lepší, než v Praze. jsem přijel do Brna, kde bylo každé druhé auto veterán, automobilů tu navíc bylo strašně málo. Ve Strmilově na náměstí jsem zase narazil na pekárnu, kde úžasně voněl chleba. Zdálo se mi to romantické, jako bych se propadl někam do minulosti, do starých časů.“
První romantické dojmy si Jolyon Naegele uchoval, nicméně když dorazil do Prahy, zaujaly ho rozbité domy, prázdné galerie bez turistů a nedýchatelný vzduch. Byl srpen, páté výročí okupace, a stal se svědkem manévrů vojenské techniky v Praze na Strahově – demonstrace síly normalizačního režimu. Do Československa pak jezdil pravidelně. Dostudoval, naučil se česky, v roce 1980 odešel pracovně do Vídně a od poloviny 80. let působil jako zpravodaj Hlasu Ameriky. To už měl zkušenosti s „profízlovaným“ státem a tajnou policií, která se o něm nějakou dobu domnívala, že je nebezpečným agentem CIA…
Více se dozvíte z 1. části tentokrát dvoudílných Příběhů 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
