Čekal jsem, že soudci z padesátých let projeví lítost. Marně. Příběh soudce Josefa Baxy
Před třemi lety, v lednu 2019, oznámil dlouholetý předseda Nejvyššího správního soudu (NSS) Josef Baxa, že se ho prezident Miloš Zeman pokoušel zmanipulovat: Měl mu nabízet místo předsedy Ústavního soudu výměnou za to, že zajistí „správné rozhodnutí“ v určité kauze (podrobnosti najdete například zde).
S podobným svědectvím o počínání Hradu (tedy o pokusech ovlivňovat nezávislost justice) vystoupil tehdy také soudce Ústavního soudu Vojtěch Šimíček. Z případu se z pochopitelných důvodů stala politická aféra, vyzněl nicméně do jisté míry do ztracena, postupně se na něj pozapomnělo.
Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány právě Josefu Baxovi. Sešli jsme se sice před časem k rozhovoru z jiných důvodů, než byl konflikt s hlavou státu, ale otázka týkající se té věci dost dobře nemohla nepadnout.
„Jediný případ, kdy jsem sám požádal o přijetí u prezidenta, byl ten, kdy se blížil konec mého funkčního období,“ říká Josef Baxa, který předsedal Nejvyššímu správnímu soudu v letech 2003 až 2018.
„Tehdy jsem mu napsal dopis, ve kterém jsem vysvětlil, jakou bude mít za půl roku kompetenci, a protože za soud personálně odpovídám a všichni soudci, kteří tam působí, prošli ‚mýma rukama‘, nabídl jsem mu, že se s ním o (své znalosti) podělím, aby mohl svou pravomoc vykonat.
Byl jsem přijat, nicméně tohle prezidenta příliš nezajímalo. Naopak vytáhl seznam mých takzvaných hříchů – to byla šňůra případů, o nichž NSS v minulosti rozhodoval a u nichž dal prezident najevo velkou nelibost nad tím, jak bylo rozhodnuto. Když jsem namítal, že já s tím nemám nic společného, protože osobně jsem ani v jedné té věci nerozhodoval, a i kdyby, soudci jsou nezávislí, odbyl to slovy, že jsem šéf a mám to zařídit.“
Tím podle Josefa Baxy věc neskončila:
„Potom mi opakovaně řekl, že si mě dokáže představit jako budoucího předsedu Ústavního soudu. A jedním dechem začal mluvit o případu, který jsme tehdy měli na stole – byl to případ, kdy odmítal jmenovat některé vysokoškolské docenty do funkcí profesorů. Dával jasně najevo, jak má být rozhodnuto, a znovu mi opakoval, že si mě dokáže představit jako předsedu Ústavního soudu. Byl to úplně jasný vzkaz. Já jsem mu řekl, že kvůli tomuhle jsem za ním nepřišel – a odešli jsme od toho. Ale byl to pro mě otřesný zážitek a velké zklamání.“
Případ Heřmana Chromého a Vladimíra Líbala
S Josefem Baxou (narozen 1959) jsme natočili pětihodinové interview, z něhož v Příbězích 20. století zazní jen zlomek – pokud by je někdo chtěl slyšet celé, může tak učinit v archivu Paměti národa. Důvodem k setkání byla Baxova zajímavá zkušenost s transformací justice po pádu komunismu – a především skutečnost, že se stal soudcem už v polovině 80. let. Patřil tehdy k nemnoha soudcům, kteří zprostili obvinění disidenty.
V září 1984 vystoupili v plzeňském Hifi-klubu Vladimír Líbal a Heřman Chromý se scénickou koláží Pepíkova garáž. Nezávislé představení bylo inspirováno kompozicí Franka Zappy Joe’s Garage, recitovaly se v něm Chromého básně, věnované mimo jiné i vzpomínce na Jana Palacha, aktéři se na pódiu objevili také nazí (ovšem pod prostěradlem).
Krátce poté je patrně kdosi udal a byli obviněni z výtržnictví a pobuřování. Heřman Chromý už byl v té době signatářem Charty 77, Vladimír Líbal podepsal Chartu později. Josef Baxa dostal případ na starost jako mladý, začínající soudce Okresního soudu:
„Z hlediska právní kvalifikace to byl běžný trestný čin výtržnictví v rámci obecné kriminality. Ani mi nikdo neříkal předem: ‚Pozor, to je důležitý případ!‘ Vůbec ne. Ale věděl jsem, o co jde, protože jeden ze svědků v té věci shodou okolností pracoval v kotelně Krajského soudu v Plzni a spojovala nás láska k muzice, k big beatu, takže jsme občas prohodili pár slov. Když jsem viděl, že v té věci figuruje jako svědek, říkal jsem si: Aha, to nebude jen nějaká opilecká výtržnost na ulici v noci, to bude něco jiného. Ten případ veřejnost velmi sledovala, jednací síň byla plná nikoliv organizované veřejnosti, ale byli tam skutečně přátelé, příznivci, známí, plzeňská undergroundová scéna, mnozí z těch lidí vystupovali jako svědci.“
Josef Baxa vzpomíná, že obžaloba se hroutila:
„Bezpečnost měla nějaké svědkyně, které se snažily říkat, jak je to všechny hrozně popudilo, že viděly to představení jako neslušnost. I tehdejší prokurátorka Božena Medková plamenně hájila, aby to bylo odsouzeno. Já jsem po výslechu svědků dospěl k závěru, že tohle zkrátka nepatří před soud nebo do trestního práva. Jestli se mi něco líbí, nebo nelíbí, to je věc, řekněme, umělecké kritiky nebo nějakého podobného posouzení, ale pasovat na to paragrafy je zkrátka mimo mísu. Takže jsem je zprostil obžaloby. A pak mi teprve ‚docvaklo‘, co se vlastně stalo, protože prokurátorka ihned opustila jednací síň a běžela si stěžovat svému šéfovi, to byl městský prokurátor Karel Anděl. Soud tehdy sídlil ve stejné budově, dokonce na stejném patře jako prokuratura. A vzápětí, ještě než jsem vyšel z jednací síně, prokurátor běžel přes chodbu stěžovat si předsedovi okresního soudu.“
Čtěte také
Případ pro Josefa Baxu neměl následky, respektive jen takové, že už mu politické kauzy nebyly svěřovány. Z dnešního pohledu vypadá jeho rozhodnutí jednoduše a argumentace zcela přirozeně, dokud si ovšem člověk neuvědomí, že soudní rozhodnutí ve prospěch lidí, obžalovaných z politických důvodů, byla i v 80. letech zcela výjimečná.
To neznamená, že by k takovým případům nedocházelo: Například v roce 1989 osvobodila soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Edita Beranová demonstrantku Báru Rosendorfovou, proti níž svědčili čtyři příslušníci Státní bezpečnosti. Nicméně obvykle a do posledních chvil komunistického zřízení pracovala justice spolehlivě (viz Příběhy 20. století, nazvané Poslední „nepřátelé socialismu“). Koneckonců i Heřman Chromý byl zanedlouho odsouzen jiným soudem a uvězněn.
Josef Baxa vzpomíná, že ačkoli už nerozhodoval žádný vysloveně politický případ, přesto se postupně dostával do konfliktů:
„Soudil jsem třeba jednu zpronevěru. Jednací síně tehdy neměly poradní místnosti, takže jsme účastníky museli kvůli poradě senátu vyhánět na chodbu. Soudce z lidu, silný kuřák, povídá – předsedo, nemáš tady popelník? Já jsem hmatal pod stolem – a nahmatal jsem diktafon. Schoval ho tam advokát, aby odposlechl poradu. Navrhl jsem ho na kárné řízení. A tenkrát mě předseda ‚sprdnul‘. Byl zvyklý, že takové věci si soudruzi řeší mezi sebou, nikoli oficiální cestou. Měl jsem mu to prý říct, on by si zavolal vedoucího advokátní poradny a něco by s tím udělali.
Jindy jsem zjistil švindl vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti. Založil do spisu svědecké protokoly, které si vymyslel, svědci řekli, že s nimi vůbec nemluvil. Podal jsem na něj trestní oznámení pro zneužití pravomoci a byl skutečně odsouzen vojenským soudem – dostal nějaké srážky z platu. A předseda soudu mě zase seřval, že by to byl býval sám vyřešil se soudruhem náčelníkem z bezpečnosti. Nejhorší byla právě jeho argumentace: Až budete vy mít nějaký problém, budete třeba řídit opilý, taky budete rád, když to nějak dohodnu… A pak jsem dostal ještě vzkaz z bezpečnosti: My na něj taky něco najdeme.“
Na sklonku 80. let se stal Josef Baxa soudcem Krajského soudu a také kandidátem členství v KSČ – říká, že se vstupem do strany se u mladého soudce počítalo, že nenašel jiné řešení a že mu připadalo, že jako soudce-straník by mohl v době pokročilé takzvané přestavby alespoň něco měnit k lepšímu. Do strany ovšem nevstoupil: Jeho přijetí se protáhlo, patrně i v souvislosti s peticí Několik vět, kterou měl v létě 1989 justiční kolektiv odsoudit, ale Baxa to odmítl.
Rehablitiace jako formativní zkušenost
Po pádu komunismu se stal Josef Baxa místopředsedou Krajského soudu v Plzni. „Tehdy byl přijat zákon o soudní rehabilitaci, s účinností od 1. července 1990, a mně se otevřely všechny staré spisy, protože jsem ty rehabilitace soudil.
Ne sám, ale řekněme, že jsem v tom měl rozhodující podíl. Případy z konce 40. a z 50. let, které rozhodoval soud v Plzni, mimořádné lidové soudy, státní soud, pak znovu soud v Plzni, politické věci. Byly to stovky případů, figurovali v nich tehdy ještě živí lidé, kteří se před soudem ocitli v pozici rehabilitovaných. Tehdy jsem to považoval za absolutně nejdůležitější, co justice může udělat, aby aspoň částečně napravila, na čem se v uplynulých desítkách let podílela.
Pomáhali nám dva staří pánové, Pavel Eneš, který se vyznal v archivu, a politický vězeň Antonín Husník. Přiváděli nám původní odsouzené, na kterých bylo vidět, že do budovy soudu přicházejí po desítkách let a pořád v sobě mají stísněnost a strach, protože jejich poslední vzpomínka na tu budovu byla, že je odtamtud odvádějí do vězení. A teď se tam rozhlíželi a čekali, že se jim to jenom zdá, že zase spadne nějaká klec…,“ vzpomíná Josef Baxa a pokračuje:
„A byly tam i případy, které se týkaly lidí na soudu stále ještě působících, v jedné kauze jsem jako svědka vyslýchal bývalého předsedu KS v Plzni Adama Pittnera, byl předsedou třicet let. A také nechvalně známou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou. Kdysi soudili od začátku vykonstruovaný případ – byl skoro zázrak, že se zachoval nejen soudní spis, ale i vyšetřovací svazky a operativní podsvazky Státní bezpečnosti, kde byly podrobné scénáře, jak bude proces doslova zinscenován, jak budou vybíráni soudci z lidu a tak dále. Dávno předtím, než se ta věc dostala k soudu, bylo vše předjednáno a připraveno. Tyto důležité osoby, předsedu senátu a prokurátorku, jsem tedy po letech vyslýchal jako svědky a očekával jsem aspoň nějakou drobnou sebereflexi nebo lidsky pochopitelné vysvětlení toho, jak se chovali. Ale vůbec nic takového nepřišlo. Říkali ‚Nepamatuji se.‘ Nic… nic… To bylo v první polovině 90. let, kdy to nebyli devadesátiletí starci, ale lidé ještě při síle, skoro v aktivním věku. Tehdy ta odpovědnost za nimi měla jít. Bohužel se to nestalo.“
V roce 1998 odešel Josef Baxa na stáž k Nejvyššímu soudu, jemuž tehdy předsedal Otakar Motejl, a vzápětí spolu s ním „přestoupil“ na ministerstvo spravedlnosti, kde působil jako náměstek. V roce 2003 byl jedním ze zakladatelů a prvním předsedou Nejvyššího správního soudu; v roce 2009 se stal Právníkem roku v oboru správního práva. Jeho předsednické období skončilo v roce 2018, nyní působí jako řadový soudce NSS.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, v nichž Josef Baxa říká, že zkušenost s rehabilitacemi pro něj jako pro soudce byla „formativní“ – a vzpomíná také, že česká justice jako celek projevovala po pádu komunismu jen malou ochotu k sebereflexi.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
