Blíží se každoroční střídaná kněží, někteří farníci sepisují petice za setrvání svých farářů

„Před svěcením skládá každý kněz několik slibů – kromě slibu chudoby nebo celibátu je to také poslušnost vůči svému biskupovi,“ upozorňuje generální vikář olomoucké arcidiecéze a pomocný biskup olomoucký Josef Nuzík na závazek, který biskupovi umožňuje rozhodovat o tom, kde budou daní duchovní působit.

To ale neznamená, že nemají při rozhodování o zařazení do farnosti své slovo. Návrhy se s nimi snaží vedení diecéze podle slov Josefa Nuzíka diskutovat.

Rozhodování popisuje jako roční proces, kdy se snaží co nejlépe umístit budoucí jáhny a novokněží a zároveň vyslyšet potřeby stávajících kněží a zajistit, aby ve farnostech, které potřebují impuls, byl někdo, kdo jej přinese.

Vždy do toho ale může neočekávaně vstoupit úmrtí nebo nemoc kněze a celá rovnice se řeší znovu a může přinášet opravdu rychlá a pro kněží i jejich farníky nečekaná řešení.

„Říká se, že první místo je od pána Boha, druhé dostane kněz od biskupa a třetí si vydyndá sám,“ vzpomíná spirituál Teologického konviktu Olomouc Petr Vrbacký a potvrzuje, že první působiště je jako první láska a vždy se těžce opouští.

Odchod oblíbeného kněze často naráží na nevoli farníků. Sepisují petice a nezřídka končí rozhořčení věřící přímo v kanceláři u biskupa. Pomáhá, když kněz dává průběžně svým farníkům najevo, že je na svém působišti jen na dočasnou, byť blíže neurčenou dobu.

„Člověk v dynamickém moderní světě potřebuje nějaké pevné místo, a tím může být v případě kněží ona farnost,“ přemýšlí pomocný biskup olomoucký. „Skutečná stabilita kněze by měla být ve vztahu s Bohem. Pokud toto funguje, vnější okolnosti se dají vždy přizpůsobit a harmonizovat. Důvěřuje-li kněz Bohu, je už podružné, zda zrovna působí na té či oné faře,“ uzavírá olomoucký spirituál.