Apolena Rychlíková: Česko má parlament bez levice. Její voliči ale nezmizeli a problémy, které měla řešit, také ne
Poprvé od roku 1989 neusednou v lavicích sněmovny žádní levicoví poslanci a poslankyně. Je to svého druhu bezprecedentní situace, na které nese lví podíl hned několik faktorů: od letitého rámování sociálních otázek „komunismem“ přes masivní přesuny levicového elektorátu směrem k ANO až k absolutnímu znedůvěryhodnění ČSSD, která sice ve vládě Andreje Babiše (ANO) částečně hájila zájmy svých voličů, ale nedokázala lidi přesvědčit o své kredibilitě a skutečném zájmu o Česko.
Celých 20 procent hlasů navíc propadlo a opozici nyní, pokud se oběma koalicím podaří sestavit vládu, bude tvořit především SPD Tomia Okamury. Zklamání, které ti, jež patří k poraženým polistopadové transformace, prožívají, se tak může prohlubovat. A spolu s ním i odpor k tradiční politice.
Čtěte také
O Andreji Babišovi se dlouho tradovalo, že je politickým chameleonem. Jeho strana nejdříve odsávala voliče a voličky pravice, aby pak vládla spolu s ČSSD a rétoricky a symbolicky se v dalších letech od vstupu do politiky zaměřila na střední třídu a tradiční voliče sociální demokracie. Když jí to však přestalo fungovat, neváhala hlasovat o zásadních otázkách znovu s pravicí a občas i nacionalistickým hnutím SPD. Jeho politika se tvářila jako politika pro ty, kteří se cítili být unavení skandály tradičních stran. A k nim jeho hlavní koaliční partner, ČSSD, patří.
Padá levice, něco si přej?
Tyto volby však byly zároveň specifické: odehrávaly se především na půdě Poslanecké sněmovny a začaly mnohem dříve, než bylo běžné. Pozice ČSSD v nich byla slabá: do kampaně naskočila kdysi nejvýznamnější politická levicová strana u nás pozdě a stejně jako před čtyřmi lety se její proponenti najednou tvářili, že zájmem o slabší a ohrožené doslova oplývají.
Čtěte také
Ačkoliv se sociálním demokratům nedá upřít prosazení řady – z levicového pohledu – důležitých změn od zrušení karenční doby přes zálohované výživné či trvalého zvyšování minimální mzdy, vedení strany působilo dlouhodobě jako skupina lidí se Stockholmským syndromem, kteří si pro udržení vlastních pozic nechají od Babiše líbit cokoliv.
Vypadnutí ze sněmovny tak v posledních měsících predikovala většina komentátorů i politologů a těžko pro ně zpětně hledat omluvu. Sociální demokracie vsadila na to, že se bude od Babiše najednou distancovat. A nikdo jí to neuvěřil.
Stejně tak propadli komunisté, kteří však v posledních letech nevytvářeli prakticky žádnou levicovou politiku a jejich angažmá ve vládě, jakkoliv skryté, se jim stejně jako ČSSD stalo osudným.
Čtěte také
Radovat se, že poprvé od roku 1989 nemáme „komouše“ ve sněmovně, je však velmi krátkozraké. Jejich voliči a voličky stejně jako voliči sociálních demokratů samozřejmě nezmizeli. Jen se letos rozhodli volit jinak a velmi pravděpodobně jsou nyní zklamaní, že jejich hlas, hlas celých 20 procent voličů, úplně vymizel.
Bylo by naivní se domnívat, že pravicová sněmovna v kombinaci s populisty v opozici přinesou něco dobrého. Jak ukázala studie Jedna společnost – různé světy, Česká republika není pouze rozdělená, ale především roztříštěná. Lidé, kteří se dnes cítí zapomenutí, ponížení a nespokojení, jsou v naší společnosti nadále. A je tou největší prohrou levice, že si k nim nedokázala najít takovou cestu, která by zároveň překonávala jednoduchý, kulturně válečnický a nacionální slovník.
Bez levice ve sněmovně bude práce, kterou nyní levice musí vykonat, mnohem těžší. Může to být v lecčem dobrá zpráva, ale také nemusí. Ti, kteří demokratickou levici – tak hluboce zakořeněnou v československé i české tradici – potřebují, si však zaslouží mnohem víc než jen marketéry polarizace a nacionalismu, kteří žádné reálné zlepšení nenabízejí.
Zaslouží si důstojnost, opravdový zájem a spravedlnost. Je to pouze a jenom na sebereflexi, dlouhodobé a každodenní politické práci těch, kteří se za levici v Česku považují.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
