Alfred Kohn – špičkový vědec, kterému nacisté chystali smrt

Složité věci vysvětloval jednoduše

Osadu Libyně byste našli nedaleko Lubence, městečka, které se projíždí cestou z Prahy do Karlových Varů. Ve dvaceti domech žije v Libyni necelá padesátka obyvatel. Pro někoho pomyslný konec světa. Ale právě tady se narodil vědec, kterému chtěl celý svět vzdát před desítkami let nejvyšší poctu. A to hned třikrát.

Alfred Kohn se narodil 22. února 1867 do židovské německy mluvící rodiny. Otec byl chudým obchodníkem a kromě Alfreda vyrůstalo v rodině ještě jeho šest sester. Chlapec byl nejspíš v dětství poněkud zakřiknutý, protože ve škole se mu nedařilo – vesnický učitel dokonce Kohnovu otci navrhl, aby chlapce ze školy dal rovnou do učení, nejlépe na ševce.

O životě Alfreda Kohna bude v dalším pořadu z cyklu Portréty hovořit Ondřej Naňka z Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, který se prací tohoto neprávem opomíjeného vědce řadu let zabývá.

Rodiče ale na rady učitele nedali, a když bylo Alfredovi dvanáct, poslali ho k babičce do Prahy, kde nastoupil na prestižní staroměstské německé gymnázium. Byl zcela bez prostředků a na živobytí si začal ihned vydělávat tím, že doučoval mladší žáky. Na gymnáziu se naplno projevil jeho talent, který jeden z jeho spolužáků shrnul velmi výstižně: „Velmi dobře dokázal jednoduchým způsobem vysvětlovat složitá témata.“

Zkouška s odkladem

Po gymnáziu se Kohn zapsal na lékařskou fakultu německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Už za dva roky byl demonstrátorem na histologickém ústavu a za další dva roky byl jmenován asistentem. Přestože celá studia bez problémů zvládal a zahájil už dokonce seriozní vědeckou práci, zdráhal se složit závěrečné zkoušky.

Kohn je odkládal dva roky, až ho k nim nakonec jeho profesor Sigmund Mayer prostě přihlásil a Kohn se musel před komisi dostavit. Vše samozřejmě zvládl bez problémů… Promoval 30. března 1895, bez přerušení ale pokračoval ve své vědecké práci. Pomohlo mu v tom i několik cest po Evropě, v roce 1897 pobýval na většině histologických ústavů v německy mluvících oblastech Evropy, následoval dlouhodobý studijní pobyt v Terstu.

Deník Alfreda Kohna se zápisky z Terezína|foto: archiv 1. LF UK, Ondřej Naňka

Chlapci, nežeňte se…

Profesor Kohn, pozdější dlouholetý přednosta Histologického ústavu lékařské fakulty Německé univerzity v Praze (vedl jej v letech 1911 až 1937), se do dějin lékařství zapsal především objasněním významu a původu příštítných tělísek a řadou dalších objevů.

Patřilo k dobrým mravům, že nikdo nepřišel do práce později a neodešel dříve než profesor Kohn. Nebylo to snadné vzhledem k tomu, že to Kohn měl ze svého bytu v Ječné ulici na ústav jen několik minut chůze a ústav viděl z oken svého bytu. Prý také naléhal na asistenty, aby se neženili, protože pouze muž, který není zatížen starostmi o rodinu, se může vědě plně věnovat. Sám šel příkladem a zůstal starým mládencem až do svých devadesáti let, kdy se oženil se svou dlouholetou hospodyní Annou Zítkovou.Max Watzka

První vědeckou prací, věnovanou štítné žláze a příštítným tělískům, se přitom zabýval už v letech 1894 a 1895. Příštítná tělíska byla sice poprvé popsána už v roce 1880, až Kohn ale ukázal, že jsou samostatný orgán, a v další publikaci rozpoznal, že se jedná o endokrinní žlázu a že její odstranění vede k tetanii. Pro morfologii a endokrinologii to tehdy byl zásadní poznatek.

Za léta svého aktivního vědeckého působení napsal Kohn na padesát vědeckých prací. Až na jednu byl u všech jediným autorem. Řada z těchto prací patřila ještě nedávno k běžně citovaným. Podle vzpomínek současníků byl Kohn nejen významným vědcem, ale také náročným učitelem.

Přežil díky studentům

Mezi roky 1930 až 1932 byl Kohn coby jeden za zakladatelů endokrinologie třikrát nominován na Nobelovu cenu za medicínu. V roce 1937 mu bylo sedmdesát a mohl s pocitem dobře odvedené práce odejít na penzi. Ale doba mu nepřála: krátce poté se stal cílem nenávistných útoků pro svůj „neárijský“ původ.

Terezínský pracovní průkaz|foto: Státní okresní archiv Pardubice

Vše vyvrcholilo o šest let později, kdy byl nacisty transportován do Terezína. Je k neuvěření, že přes vysoký věk pobyt v ghettu přežil. Jak později vzpomínal, bylo to díky tomu, že mezi německými lékaři v Terezíně našel řadu svých bývalých žáků. I po válce jej čekala krušná léta, protože byl vnímán především jako Němec.

Osud vyhnance jej sice minul, nicméně první poválečná léta (kdy mu coby bývalému profesorovi německé univerzity nebyla vyplácena státní penze) přežil jen díky potravinovým balíčkům, které mu z Anglie posílali – opět – jeho bývalí žáci. Nakonec socialistické Československo vzalo vědce světového věhlasu „na milost“ a k devadesátým narozeninám obdržel dokonce Řád práce. Zemřel v lednu 1959 v požehnaném věku dvaadevadesáti let.