A přece se točí: Slunce, Země a církev Svatá

Nevím, jak a kdy se to stalo, ale existuje přesvědčení, že víra a věda nejdou dohromady a že iracionální vztah k transcendentálnímu je opakem k racionálnímu zkoumání života, vesmíru, a tak vůbec. Nic není vzdálenějšího pravdě, jak si ukážeme na příkladech z historie.

Dvě cesty k jedné pravdě

Tomáš Akvinský|foto:Profimedia

Velkým učitelem církve, středověkým scholastickým myslitelem, byl dominikán Tomáš Akvinský. Žil ve třináctém století a učinil velký kus práce na tom, aby se rozum a víra držely odděleně. Do jeho doby si monopol katolické církve zakládal na tom, že jen Bible a věrouka odkazují k pravdě, zatímco filosofické texty je nutno držet v zamčených odděleních klášterních knihoven. V lepším případě platilo, že philosophia ancilla theologiae, tedy že filosofie je služkou teologie. A pak Akvinský napsal, že víra i rozum jsou sice různé cesty, avšak směřující ke stejnému cíli, k poznání. A rozšiřovat si čtenářské portfolio antických autorů už nebylo nebezpečné, nýbrž žádoucí a záhy to přivolalo renesanci a posunulo zkoumání světa na novou úroveň.

Země kolem Slunce, humbuk kolem kněze

Jan Matejko: Astronom Koperník čili rozmluva s bohem (1872)|foto:Profimedia

Snad nikdo nevyjadřuje renesanční změnu tak výrazně, jako Mikuláš Koperník. Celý dopad jeho díla se označuje jako kopernikánská revoluce. Řeč je samozřejmě o jeho astronomii, o zjištění toho, jak je to s otáčením Země a Slunce. Svá pozorování sepsal v díle De revolutionibus orbium coelestium, O oběhu nebeských těles, a odstartoval tím posun od geocentrismu k heliocentrismu. A přežil. Protože mu to politicky myslelo. Jeho kniha totiž vyšla tiskem až po smrti. Nicméně: Mikuláš Koperník byl kněz. Katolický kněz. A se svými pozorováními už dříve seznámil papeže. Jestli to od někoho schytal, tak od lídra protestantské církve, Martina Luthera, který ho nazval hlupákem, co převrací umění astronomie. Pravdou ovšem taky je, že se Koperníkova kniha nakonec přeci jen ocitla na Indexu zakázaných titulů. Ale proces byl spuštěn a vesmír už nebude takový jako dřív.

Za co upálit dominikána

Giordano Bruno|foto:Shutterstock

Zásluhu na tom má další ovečka z Božího stáda, Ital Giordano Bruno. Dominikán, stejně jako kdysi Tomáš Akvinský. Je to trochu paradox: dominikáni byli řádem, který papež určil pro Svaté officium, neboli inkvizici. I proto se pro ně vžilo označení Psi páně – Domini canes. Bruno vypozoroval to samé, co Koperník, a o půl století po něm vydal knihu s půvabným názvem O nekonečnu, vesmíru a světech. A podpořil tam heliocentrimus. Zažitý mýtus praví, že právě za to ho rigidní církev nechala upálit, nicméně to je trochu zavádějící: Bruno si to zavařil svým pozoruhodným učením o multiversu, které ohrožovalo monoteistickou výlučnost Boha. Lépe dopadl Galileo Galilei, který počátkem sedmnáctého století také stanul na straně heliocentrismu. A pak i před církevním soudem a jeho případ dostal kardinál Belarmini.

Jak prosadit hypotézu a nezbortit svět

Cristiano Banti: Galileo Galilei před inkvizičním soudem|foto:Profimedia

Ten celou situaci postavil následovně: církev nemá s heliocentrismem problém – pokud se na základě dalších důkazů ukáže, že to je lepší popis vesmíru, není důvod ho nepřijmout. Nicméně prozatím důkazy nejsou dostačující, a tak je třeba k tomu přistupovat jako k pouhé hypotéze. Církev tak vlastně požaduje pouze opatrnost při nahrazení jednoho astronomického mainstreamu druhým. Bohužel se přitom nechala unést svou mocenskou pozicí a vše si vynucovala drsnými prostředky, poplatnými drsné době. Dnes už naštěstí neupalujeme. Ale stále po vědcích chceme, aby byli obezřetní při stanovování hypotéz. Aby k tomu měli nastřádáno dostatek důkazů. A také v dnešních dobách se stává, že nepohodlní vědci jsou mocensky trestáni: ztrátou grantu, ztrátou prestiže, ztrátou zaměstnání. Takže se toho zase tak moc nezměnilo.